Svatozář

Božský věnec paprsků se rozpíná stejně jako paprsky slunce. Obklopuje trojúhelník – osoby sv. Trojice Otce, Syna a Ducha svatého – společně nebo jednotlivě. Září kolem Vzkříšeného nebo kolem holubice jako symbolu Ducha svatého. Také starozákonní archa úmluvy se třpytí ve svém světle, protože ztělesňuje Boží přítomnost. „Halíš se světlem jako pláštěm,“ říká Bible a „ukáže se nad tebou jeho sláva.“ – jako slunce.

Slunce se svými paprsky je v mnoha náboženstvích obrazem Boha, nebo je přímo uctíváno jako Bůh. Protože bez něj není život na Zemi. Zároveň září tak jasně, že oslepuje oko – podobenství o Boží svatosti. Markraběnka Wilhelmina nechává umístit na střeše svého „slunečního chrámu“ v Ermitáži svého boha slunce Apolla a jeho čtyřspřeží (Quadrigu) k poctě svého bratra, Pruského krále Friedricha. „Král Slunce“ Ludvík XIV. byl velkým vzorem všech absolutistických vládců. V kostelích tohoto období patřila svatozář výhradně jen samému trojjedinému Bohu. Stává se výrazem jeho nebeské slávy. V jedné písni se zpívá „Slunce, které se na mě usmívá, je můj Pán Ježíš Kristus …“. Lidé v markrabských kostelích mají svatozář jen zřídka.

(Na obrázku: strop kostela Sv. Havla v Lanzendorfu)