Rokoko – buď jako vlastní styl, nebo jako poslední fáze baroka – probíhalo přibližně od roku 1730 do roku 1770. Název pochází z typického mušlovitého ornamentu označovaného „rokaj – rocaille“. Hravá lehkost rokoka, která překonává přísnou symetrii baroka, je vyjádřena svou asymetrickou, živou formou. Rokoko je především formou dekorace s často bujným zdobením v elegantní kráse a půvabu. V Bavorsku jsou vynikajícím příkladem mj. rezidence ve Würzburgu a kostel ve Wies. Ale i každodenní předměty, jako nábytek nebo porcelán z Míšně, jsou také pracně zdobeny a slouží ke zušlechtění kultury bydlení a stravování. Záliba v exotice dopomohla k velké popularitě čínské a japonské výzdoby (Chinoiserie), jak je vidět v palácích markraběnky Wilhelminy – Starý palác v Ermitáži a Nový palác v Bayreuthu. „Bayreuthské rokoko“, jehož vrcholem je Markraběcí operní dům, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je považováno za nezávislou regionální formu.
Do této obzvlášť intenzivní fáze výstavby v knížectví Bayreuth spadá také výstavba několika kostelů. Zejména dvorní štukatéři J. F. Andreioli a G. B. Pedrozzi, kteří pracovali na bayreuthských zámcích, vytvářeli svá umělecká díla také v markrabských kostelích: Andreioli v Aufsessu, v kolegiátním kostelu v Bayreuthu, v Benk a Trebgast, Pedrozzi v bayreuthském zámeckém a špitálním kostele i v Neudrossenfeldu. Rokajové ornamenty převzali do svých prací řezbáři. Tak také do kostelů vstoupilo slavnostní veselí a smyslnost – ve službě zvěstování oslavy trojjediného Boha, k potěše oka a jako předzvěst nebeského ráje.
(Květinová dekorace na štukovém stropu kostela sv. Trojice v Neudrossenfeldu – autora G. B Pedrozziho)