Oltář je místem v kostele, kde je zvláštním způsobem přítomen Bůh. Zde se pronášejí modlitby, je zde zvěstováno odpuštění hříchů, slaví se zde svatá večeře Páně a uděluje se tu požehnání.
Většina starých oltářů v luterských kostelech se skládá z oltářního stolu („mensa“) s nástavbou. V raném křesťanství stál oltář v prostoru volně, kněz celebroval tváří směrem shromáždění („versus populum“).
Později se oltář přesunul blíže ke zdi, a modlitby se pronášely ve stejném směru s věřícími. Určitou zvláštnost při vysluhování večeře Páně představuje „Wandelkommunion“, při níž přijímající obcházejí oltář zezadu. K přijímání chleba a vína si pokleknou u ohrádky kolem stolu Páně po obou stranách stupňů k oltáři. Nad stolem Páně ve spodním díle nástavby (predely) je většinou znázorněna Poslední večeře Ježíše s jeho učedníky. Nebo jsou věřící vyzváni, aby večeři nepřijímali „nehodně“, tedy bez předchozí zpovědi. Hlavy andělů představují cherubíny a serafíny, kteří zpívají „Sanctus – Svatý, svatý, svatý“.
V gotice na oltáři dominovaly tabule (retábly) s obrazy či sochami, často v třídílné formě („triptych“) s křídly, která se v době půstu zavírala. V renesanci a v baroku se objevují prvky antické architektury: sloupy s nádhernými korintskými hlavicemi, trámy a oblouky. Oltář se mění až v „chrám“, svatyni, přístupnou všem nebo v bránu do nebe. V centru stojí často ukřižování. V markrabských kostelích mnohdy nejvyšší místo na oltářní stavbě zaujímají Vzkříšený nebo Svatá Trojice.
V oltáři s vestavěnou kazatelnou (Kanzelaltar) jsou kázání a večeře Páně spojeny v jedno.
(Na obrázku: Oltář farního kostela sv. Bartoloměje v Mistelgau)
Podrobnější informace o tématu oltářů obecně na Wikipedii