Pruská princezna Bedřiška Sofie Vilemína Pruská (Friederike Sophie Wilhelmine von Preußen) se narodila 3. července 1709 v Berlíně. Byla nejstarší dcerou z deseti přeživších dětí „vojenského krále“ Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorothey Hannoverské. Její výrazné sebevědomí, coby „královské výsosti“ ji doprovázelo až do její smrti 14. října 1758. Když už nedokázala vyniknout vnější krásou, popsala sebe samu jako „nejkrásnější kostru v Evropě“. Spolu se svým manželem markrabětem Friedrichem uskutečnila rozsáhlou přestavbu, která je pro město Bayreuth charakteristická dodnes. Tím chtěla také zapůsobit na svého bratra, pruského krále Fridricha, s nímž byla již od obtížného dětství a dospívání úzce spjata a kterého zbožňovala jako boha slunce Apolla v Ermitáži a ve své opeře.
Sňatková politika jejích rodičů ji nakonec přivedla do bezvýznamného, ale strategicky zajímavého bayreuthského dvora. Z jejího líčení o tom, jak byla přijata, je cítit ironie a výsměch místní šlechtě. Stranou velkého světa se jí podařilo podnítit rozmach kultury – hudby, literatury, architektury a zahradního umění a zřídit tak okázalý múzický dvůr. K tomu do svého rezidenčního města přivedla zástupy umělců. Vrchol představuje Markraběcí operní dům (Markgräfliches Opernhaus), dnes světové kulturní dědictví. Často odcházela do své Ermitáže – osamělého letohrádku, svého svatebního daru: tam četla, psala, komponovala a filozofovala. Diskutovala s Voltairem, ale kritizovala jeho ateismus.
Coby evangelicky reformovaná, pěstovala se svým luterským manželem osvícenou zbožnost. Oba trpěli přísnou výchovou svých pietisticky založených otců. Hned po svém nástupu propustili dosavadního pietisticky založeného dvorního kazatele Silchmüllera. Konfirmace dcery Žofie Bedřišky byla první v Bayreuthu. Velké veřejné oslavě předcházela přísná zkouška na zámku. Otevřeno zůstává, do jaké míry tato teologicky zainteresovaná a vzdělaná markraběnka ovlivnila výstavbu kostelů. V nich iniciála „F“ připomíná jejího manžela Friedricha. Nákladná stavební činnost a kultura byla financována ze zvýšených daní a „vynucených půjček“, ale také farnostmi, což uškodilo Wilemínině popularitě, o níž se říkalo, že je „nafoukaná“.