Kunsthistorická epocha mezi lety 1740 a 1820 nahradila baroko a rokoko. Barokně bohaté obrazy vystřídaly jednoduché formy a ozdoby. Tvary byly převzaty ze starověkých řeckých a římských chrámů. K obrození tohoto stylu významně přispěly archeologické vykopávky v Pompejích. Duchovní zakladatel klasicismu v Německu Johann Joachim Winckelmann to trefně shrnul: „vznešená jednoduchost, tichá velikost“. Nejznámější klasicistní stavbou v Německu je pravděpodobně Braniborská brána v Berlíně. Ve starší německé kunsthistorii byl někdy přechod od pozdně barokních forem ke klasicismu označován jako „styl copu“ (Zopfstil). Je pojmenován po copu, což naznačuje, že barokní květinový věnec byl zjednodušen na tenkou stuhu.
Dříve než do bayreuthského knížectví si klasicismus našel cestu do markrabství Brandenburg-Ansbach. Dvorní stavební inspektor Johann David Steingruber navrhl v tomto střízlivém stylu řadu nových kostelů. To mělo i teologický důvod: vnější obrazy a postavy odvrací pozornost od skutečnosti. Opravdová zbožnost se odehrává v srdci.
V markrabství Brandenburg-Kulmbach / Bayreuth jsou na přelomu 19. století v raně klasicistním stylu nově postaveny nebo vybaveny např. kostely v Bad Bernecku a Ludwigsstadtu (obrázek) a později po požárech také kostel sv. Vavřince v Hofu a kostel ve Weißenstadtu.
(Obrázek: Oltářní stěna v Ludwigsstadtu)